Zátiší

Myslím, že dnes se už klasické zátiší moc nemaluje.

Převážně to bude tím, že obraz už není v uměleckých sférách vnímán jako dekorace s estetickou hodnotou, ale vždy se kladou přehnané a přetrapné nároky na každé dílo a hlavně kontext, který je považován za důležitější, než kvalita samotného obrazu. Takže když už zátiší, tak to musí být minimálně reakce na globální ekologické problémy, nebo upozornění na genderovou nerovnost.

Přitom zátiší hraje v malířské historii obrovskou roli. Vzpomeňme na Van Goghovi Slunečnice, které snad byly nejreprodukovanějším obrazem pro výzdobu interiérů, co jsem kdy viděl (alespoň v komunistické éře 🙂 ).

Galerie jsou plné zátiší, ať z renesance, kde se malíři snažili o co nejvěrnější zpracování každého detailu, baroka, kde byl častým motivem záznam rozkladu a smrtelnost, postimpresionismu v hledání nových forem zpracování, nebo třeba kubismu, či favismu.

Zkrátka, zátiší frčelo vždy, jen dnes, jako by umělcům nebylo dost dobré. Přitom, je to jednak skvělý trénink, možnost zkoušet si nové přístupy a pojetí, budování vlastního projevu a hlavně malovat téměř kdykoliv bez živého modela, nebo třeba když je venku nevlídno, aby se tam člověku chtělo.