O talentu, vlohách a kreslení

Občas slýchávám, jak se mám a jaký jsem šťastlivec, protože prý mám talent na kreslení. Nemám to prohlášení rád. Jednak protože si myslím, že i kdyby něco jako talent bylo, tak jej nemám a druhak mám za to, že talent prostě neexistuje. Ono třeba stačí se porovnat s jiným malířem, někým slavným, a člověku to ukáže patřičné meze. Podívejte se například na můj autoportét z roku 2012, když mi bylo 24 let. Obrázek vznikl ještě v dobách studií na vysoké škole a i když si nemyslím, že by se jednalo o nějaké mistrovské dílo, ale je to jeden z pár obrázků, které z té doby mám. A nyní se podívejme, kupříkladu, na Pabla Picassa. Níže vidíte obrázek, kresbu svého otce, když bylo Pablovi 15 let.

Portrét svého otce, Pablo Picasso, 1896

Měl Pablo Picasso větší talent než já? Rodí se snad někdo s talentem “od Boha”, a někdo má holt tu smůlu, že utře nos? Asi leckdo namítne, že viděl videa geniálních chlapců a dívek, které již v útlém věku hráli na klavír naprosto virtuózní skladby. Měli tito lidé prostě štěstí? A měli by lidé snad vzdávat své úsilí, jen proto, že se nenarodili s onou zlatou lžící čnějící z některého z otvorů?

Dobře, tak co je to ten talent?

Dle mého názoru, něco jako talent neexistuje. Co ale určitě existuje, jsou různé sklony lidí a jejich preference. Někdo prostě rád zpívá, někdo rád tančí a někdo má raději holky, jiný zas vdolky. To je naprosto v pořádku. Nejsme, a ani snad nemůžeme být každý všichni stejní. Ale věřím tomu, sám jsem si to i vyzkoušel, že každý a kdokoli se může naučit cokoli si zamane. Otázkou je pouze a jenom to, jestli toho dotyčného bude ta, či ona činnost bavit a naplňovat. Pokud jej totiž bude bavit sama od sebe, bude ji vyhledávat a opakovat znova a znova. Ne pro výsledky, ale jen pro tu činnost samotnou. Zeptejte se někoho ve vašem okolí, kdo třeba rád zpívá. Zpívá snad, že by se chtěl stát celebritou, nebo jen tak pro radost?

Pokud byste mne třeba nutili do zméněného zpívání, ve kterém jsem mizerný, asi bych se to naučil- věřím tomu-, ale otázka zní, jestli bych to dělal z povinnosti, nebo z radosti? Pokud z povinnosti, odzpíval bych si to, co je ode mne vyžadováno, a zcela jistě bych se to “nějak naučil”.

Naopak do malování mne nikdy nikdo nenutil. Dělal jsem to vždy rád, s chutí, a hlavně “jen tak”. Když se vrátím na začátek a porovnám se třeba s výše zmíněným Pablem Picassem (troufalé, což?), tak rozdíl je mi jasný. jeho to bavilo, a měl k dispozici ateliér svého otce, kde už od útlého mládí maloval a kreslil, zatímco já si žongloval, fotil, jezdil na kole, a dělal vycházky do přírody. Zkrátka a dobře, nejen, že jsem tomu nevěnoval v té době tolik času, ale neměl jsem přístup k potřebným znalostem.

Znalost a praxe

Snad mi nikdo nebude rozporovat, že něco vědět není to stejné, jako to umět. Vědět se dá ledasco, ale umět…to je jiná. Ale přitom jsou to spojené nádoby, jedna bez druhé nemůže (pořádně) fungovat. Jedna věc je vědět, jak funguje, třeba, perspektiva, a druhá věc je to zkoušet, zkoušet a zkoušet, dokud ta znalost se nevryje pod kůži – a jak říkala moje paní učitelka na základce: ,,I kdyby vás o půlnoci vzbudili, tak to budete vědět!”. Jiným příkladem může být vědění, jak zahrát správně stupnici na hudební nástroj, a druhá věc, jak to opravdu dovedete, záleží na hbitosti vašich prstů a vytříbenosti ucha.

Mozek člověka je úžasná věc. Vědci, popsali dokonce věc, které se říká neuroplasticita. Zkrátka, mozek je schopen skoro všeho, když se mu poskytne dostatek času a péče, dovede se naučit čemukoli. A když se naučí něco mozek, tělo pak následuje. Když budu každý den (správně) zvedat činky, tělo se zpevní, svaly vyrýsují. Tak je tomu u všeho.

Co to teda znamená?

Vše je tedy o tréninku. O času, který nad věcí strávíme a o lačnosti po vědění, jak tu věc lépe dělat. Dám jiný příklad, a to je třeba kreslení portétů. Na kreslení portrétů jsem byl vždy mizerný, a pak jsem je začal trénovat. Níže jsou obrázky hlavy, kterou jsem kreslil před lety a portrét, který jsem maloval nedávno. Mezi nimi je rok a půl rozdíl, ale hlavně několik skicáků zaplněnými hlavami, studiemi a zkoušením, znova a znova a znova. Člověk se tedy dovede naučit opravdu čemukoli, co si zamane, s talentem to nemá nic co dočinění. Záleži jen a pouze na tom, jestli ho ta činnost baví, nebo ne. A jestli ji dělá pro radost, nebo pro výsledky. Ale o tom až někdy příště.

počátky zkoušení hlav
prostorovost hlav
…a hlavy o rok později
..a portrét malovaný před týdnem

Z Adamova blogu www.adamwindsor.cz

Leave a Reply