V minulém díle jsme si probrali nějakou tu teorii okolo akvarelu, vysvětlili si pojmy jako revertibilita a nyní se podíváme spíše na tu praktickou část. Tedy na to, co a jak si tedy vybrat.

V dnešním článku bych se rád věnoval krátkému zamyšlení o kreslení podle fotografií. Spousta lidí na internetu kreslí právě podle fotografií. Většinou se jedná o méně, či více povedené snahy o reprodukci dané fotografie na papír. Někteří lidé v tom dosáhli, jistě, velké zručnosti, a mezi nimi jsou i tací, kteří dovedou malovat tzv. hyperrealistické malby, kde na první pohled není ani poznat, zda-li se jedná o fotografii, či malbu. …jak byste se cítili, být na místě fotografa, který si dá tu práci najít, zkomponovat, a vytvořit fotografii, kterou si někdo v teple domova u kávy a čaje překreslí a…

Skicáků je mnoho typů, velikostí, forem, ale nejdůležitější je nějaký mít u sebe…. Pokud to kdokoli myslí s malováním a kreslením aspoň trochu vážně, měl by mít skicák. V tomto příspěvku se pokusím shrnout ty nejzásadnější důvody, proč je dobré mít (a plnit…) skicák. Ono kreslení, nebo malování nepřijde nijak samo od sebe. Je to dovednost, kterou mnozí přirovnávají k hraní na hudební nástroj. Čím déle se dané činnosti věnujete, tím víc se v ní zlepšujete a pokud už něco umíte, je dobré si tyto dovednosti udržovat. Ne vždy je však možné najít v nabitém denním progreamu na takové cvičení…

Myslím, že dnes se už klasické zátiší moc nemaluje. Převážně to bude tím, že obraz už není v uměleckých sférách vnímán jako dekorace s estetickou hodnotou, ale vždy se kladou přehnané a přetrapné nároky na každé dílo a hlavně kontext, který je považován za důležitější, než kvalita samotného obrazu. Takže když už zátiší, tak to musí být minimálně reakce na globální ekologické problémy, nebo upozornění na genderovou nerovnost. Přitom zátiší hraje v malířské historii obrovskou roli. Vzpomeňme na Van Goghovi Slunečnice, které snad byly nejreprodukovanějším obrazem pro výzdobu interiérů, co jsem kdy viděl (alespoň v komunistické éře 🙂 ). Galerie jsou plné zátiší, ať…

Občas slýchávám, jak se mám a jaký jsem šťastlivec, protože prý mám talent na kreslení. Nemám to prohlášení rád. Jednak protože si myslím, že i kdyby něco jako talent bylo, tak jej nemám a druhak mám za to, že talent prostě neexistuje. Ono třeba stačí se porovnat s jiným malířem, někým slavným, a člověku to ukáže patřičné meze. Podívejte se například na můj autoportét z roku 2012, když mi bylo 24 let. Obrázek vznikl ještě v dobách studií na vysoké škole a i když si nemyslím, že by se jednalo o nějaké mistrovské dílo, ale je to jeden z pár…

…ale to nejhorší, co můžete udělat je, že si na pozadí pustíte video, po každém výkresu otevřete email, zkontrolujete facebook a při každém pípnutí mobilního telefonu se podíváte, jestli “není něco zábavnějšího”, co vám doplní dopamin – hormon odměny. Nedávno jsem s kolegou Václavem Kovářem probíral Téma, které má zcela jistě přesah nejen do malování, ale do tvoření a práce obecně; totiž o tom, jak je důležité (pokud očekáváme nějaké hmatatelné výsledky) se do práce zahloubat. Co to znamená? Možná to znáte: někdy chcete něco udělat, pracujete, ale práce nejde od ruky. PRotože to nejde od ruky, neutíká to, tak…